Socializace sociofobika

16. března 2018 v 15:44 | Sunflower |  Moje myšlenky
Jak jsem tu již zmiňovala, kromě jiného trpím sociální fobií a to znamená, že jakýkoliv kontakt s lidmi je pro mě psychicky velmi náročný.
Co jsem tu už, myslím, nezmiňovala, je to, že mě Úřad práce zařadil do projektu, v rámci kterého musím projít jakýmsi socializačním a motivačním školením. A teď si představte sociofobika, který je nucen se socializovat. Komunikovat, pracovat a celkově fungovat s určitou skupinou lidí, které nezná.


Samozřejmě jsem si prošla neskutečnou panikou a vůbec nikam se mi nechtělo a měla jsem z toho strašný strach. Ve čtvrtek jsem na školení byla poprvé, byla jsem tam úplně první a seděla jsem na chodbě a čekala. Krátce po mně dorazily dvě slečny, jedna druhé se zeptala, zda jde též na ono školení, představily se a najednou jednoduše byly kamarádky. Já tohle obdivuji, neumím to. Přišlo mi to ale trošku líto, byla jsem si totiž jistá tím, že se mnou se tam bavit nikdo nebude a co hůř, nikdo si ke mně ani nesedne a budu tam úplně sama. Takové klasické přemýšlení sociofobika.
Chodba se začala plnit, já vyděšená. Až tedy konečně otevřeli zasedačku a my vešli dovnitř. Zamířila jsem k jedinému stolu, ke kterému nikdo nemířil a DÍKY BOHU ZA TO! Jen co jsem dosedla, přisedla si jedna slečna, za pár minut další a nakonec se přidali i dva chlapci.
Spolupráce šla dobře, ač jsem se bála nějak více vyjadřovat, zdáli se být celkem milí.
Dnes jsem na školení byla podruhé a to se ledy prolomily už kompletně. Spřátelila jsem se se slečnou, která si včera přisedla jako první. Celý den jsme si povídaly, trávily spolu přestávku a dokonce se mnou čekala na autobus. Stejně tak jsem se víc spřátelila s druhou slečnou, při spolupráci na dalším projektu a i s jedním z chlapců. A upřímně, bylo mi neskutečně dobře. Po dlouhých 5 letech jsem se cítila jako že jsem něčeho součástí a že se nemusím bát, protože nemají potřebu mě soudit. Zapovídala jsem se i s lektorkou, která se mě ptala, čím bych chtěla být. Má volba je jasná, ale trošku jsem se bála říct, že chci být spisovatelkou. Když jsem to ale řekla, byla nadšená a říkala, jak mi drží palce a že doufá, že brzy někde uvidí moji knihu. A nikdo se neposmíval. Asi to zní hloupě, ale kvůli šikaně na základní škole pořád nějak podvědomě počítám s tím, že se mi lidé budou vysmívat, nevezmou mě mezi sebe a podobně. Ale tohle školení je asi druhá nejlepší věc, která se mi za těch dlouhých 5 let stala (o té první napíšu jindy). Ti lidé, téměř všichni, jsou neskutečně úžasní a milí a přirození a já si teď říkám, že jsem absolutně neměla důvod se bát a že mě strašně mrzí, že už zbývají jen dva dny školení.
Vlastně chci celým tímhle článkem jen říct, že jsem to tak nějak dokázala. Sociofobik se skutečně začal socializovat a je z toho dokonce šťastný. Ještě pár dnů zpět bych nevěřila, že to je možné.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 relath | 17. března 2018 v 10:00 | Reagovat

Rozumím ti, mám to stejně. Přeju více podobných setkání a radost ze života☺

2 Sunflower | E-mail | Web | 17. března 2018 v 11:12 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji a nápodobně. :)

3 Barbara | Web | 17. března 2018 v 15:10 | Reagovat

Moc gratuluji :-) Je skvělý, že jsi se seznámila :-)
Já už nemám problém mluvit, ale nevím jak se seznámit, když nemám kamarády. Přeci jen sednout si sama večer do baru je špatný nápad, do kina bych sama šla :-D

4 alpos | Web | 17. března 2018 v 17:51 | Reagovat

gratuluji, hodně lidí je na tom podobně, chce to čas a nebát se, lidi většinou nekoušou a ti co ano, ty poznáš sama včas.

5 Sunflower | E-mail | Web | 17. března 2018 v 22:21 | Reagovat

[3]: Přesně s tímhle svým způsobem též bojuji, kde ty kamarády vlastně vzít. Tak třeba na to jednou přijdeme! :D A moc děkuji. :)

[4]: Mockrát děkuji. :)

6 Nadalee Astra | 18. března 2018 v 11:22 | Reagovat

Gratuluji! :*
Vím, jak je to těžký. Já ještě teď občas, když se mám seznámit s novými lidmi, tak kuňkám a buší mi srdce :D V minulosti to bylo peklo. Ale jakmile se to prolomíš, tak poznáš, že lidi jsou fakt fajn! Jádro všeho je zbavit se vnitřního soudce, který má neustálou potřebu se bát a kritizovat. :D Máš u mě velký respekt! :3

7 Káťa panikářka | Web | 20. března 2018 v 10:14 | Reagovat

Paráda! Blahopřeji :-).
Já mám zase panickou poruchu. Nejhorší to bylo před 2 roky, kdy se to prvně a naplno projevilo, to jsem nebyla schopná čtvrt roku normálně fungovat a pak jsem se pomalu vracela do normálu. Takže ti alespoň z části rozumím. Také o tom mám blog, kdyby ses chtěla podívat, jsi vítána :-). A s tou ZŠ to vůbec nevyznělo hloupě. Je logické, že když dítě na základce zažije šikanu, tak si to trauma pak nese dál...

8 Sunflower | E-mail | Web | 21. března 2018 v 11:48 | Reagovat

[6]:

[7]:
Mockrát vám děkuji, je vždy strašně fajn najít někoho, kdo člověku rozumí a dokáže se do něj vcítit a ví, co prožívá. Přeji vám hodně sil ve všem, s čím bojujete. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama