Kouzelné pocity

21. března 2018 v 21:42 | Sunflower |  Moje myšlenky
Dlouho jsem tohle nezažila. Takový ten příjemný pocit, který se člověku rozlévá po těle, když pozná někoho výjimečného. Po mém posledním vztahu zůstalo mé srdce roztříštěné na tisíce kousků a celé 2 roky mě ty střepy denně bodaly. Má bývalá přítelkyně byla (a zajisté stále je) úžasný člověk s nádhernou, čistou duší a velkým srdcem. Náš vztah byl krásný, ale já nebyla dost zralá a udělala jsem věci, které mě o tu nádhernou bytost připravily. Nevím, jestli ještě někdy budu schopna milovat někoho stejně jako ji. Faktem ale je, že po těch dlouhých dvou letech tu něco je. Nebo někdo. Nevím, jak to popsat a hrnou se mi do očí slzy i jen při myšlence na to.

Znám ji jen krátce, ale mám pocit, jako bych ji znala celý život. Jako by každá věc, kterou jsem v životě udělala, každý krok, jako by to všechno vedlo k ní. Když jsem poprvé uviděla její úsměv a uslyšela její smích, bylo to jako bych se najednou začala neuvěřitelnou rychlostí řítit do propasti. Když každé ráno vešla do místnosti a usmála se na mě, bylo to jako bysme na světě byly jen my dvě. Chtěla jsem jen jedno - aby se usmívala a smála co nejčastěji. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Ale ono skončilo a já teď nevím, co s tím. Odjela a já ji nejspíš už nikdy neuvidím. Nemůžu ji dostat z hlavy. Nevím, jestli ten žár mého srdce je příjemný nebo bolestivý. Cítím strašnou tíhu na hrudi a zároveň neuvěřitelné štěstí při myšlence na ni. Asi zním jako puberťák, ale upřímně, je mi to jedno. Nedokážu fungovat. Mám strašnou spoustu práce, potřebuji zařídit strašnou spoustu věcí, za pár dnů mám uzávěrku a 3 dny na to nastupuji do práce a já-nedokážu-fungovat. Všechno mi ji připomíná, všude ji vidím, v hlavě mi zní její hlas, před očima mám neustále moment, kdy jsem ji naposledy rozesmála. Doufala jsem, že až odjede, přejde to. Ale je to o to horší, že je pryč. Říkám si, že nevím, co to znamená. Proč mi ji vesmír poslal do cesty, když mi ji zase tak rychle vzal? Snažím se v tom vidět nějaký význam, ale bezúspěšně.
Omlouvám se za tenhle výkřik do tmy, nemám si o tom s kým promluvit vzhledem k tomu, že jediný člověk, se kterým jsem v kontaktu, dává přednost slečnám, se kterými se může vyspat a za mnou přijde jen když má problém. Včera jsem s ním o tom zkoušela mluvit, ale ve svých 25 letech nedokáže věci brát vážně, dokud nejde o něj.
Mám chuť psát zamilované básně. Neumím to, ale dělám to ráda. Mohla bych vám sem pak něco z mé tvorby hodit, kdyby o to někdo stál. Ona si to totiž stejně nepřečte.
Je zvláštní, že vlastně nevím, jestli mi to srdce láme nebo léčí. Magická to žena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa panikářka | Web | 23. března 2018 v 20:27 | Reagovat

Nějaký účel to má...třeba se s ní zkusit spojit :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama