Psychický nepořádek

25. února 2018 v 13:18 | Sunflower |  Moje myšlenky
Tak nějak jsem se rozhodla vám trošku přiblížit, jaké to je, být psychicky nemocný, co to obnáší, jak se to projevuje a hlavně jak to začalo a pokračovalo u mě. Přijde mi, že psychické nemoci se staly, pro mě dost nepochopitelným, trendem. Osobně nedokážu pochopit, jak někdo může psychické nemoci vnímat jako něco, díky čemuž by měl být zajímavý. Kdo to nezažil, nejspíš nikdy nebude schopný dostatečně pochopit, jak těžké je s tím žít.


U mě psychické problémy začaly už v raném dětství, tehdy si to však nikdo, včetně mě, neuvědomoval. Až později, kdy se to začalo plně projevovat a kdy to plně ovládlo můj život, došlo mi, že tohle ve mně ve skutečnosti bylo celý život.
Psychické problémy můj život plně ovládly krátce po tom, co jsem dokončila základní školu, během které jsem si prošla šikanou, fyzickou i psychickou, která trvala celých 9 let. V posledním ročníku základní školy šikana vygradovala, už se to začalo týkat i mé rodiny, začalo mi to zasahovat i do života mimo školu, protože mně i mé rodině začali vyhrožovat přes sociální sítě. Hodně se to tehdy ve škole řešilo, ale jediné, co to způsobilo, bylo to, že se to ještě zhoršilo a tak jsem tehdy přestala chodit do školy. Za následek to mělo samozřejmě špatné známky a díky tomu mou jedinou možností bylo učeliště, které u nás máme jen jedno.
Přijali mě a já jsem první den seděla v jídelně s víc než stovkou dalších lidí. Jakmile se jídelna naplnila, cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo a hruď. Začala jsem se potit a klepat, přes tíhu na hrudi jsem nemohla dýchat a bylo mi na zvracení. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se pohnout. Seděla jsem tam v takovém stavu asi 20 minut, když najednou do jídelny vešla parta chlapců. Parta, která mě tolik let šikanovala. To jsem už nevydržela a skutečně jsem utekla. Druhý den jsem se ze školy odhlásila. Tohle byl ten moment, kdy se poprvé plně projevila sociální fobie, což je jedno z mála, co skutečně vzniklo až později a ne v dětství, protože dřív jsem s lidmi skutečně neměla problém.
Bylo mi 15, nějak jsem neřešila, co tohle znamená pro moji budoucnost. Zjistila jsem to ale o pár měsíců později. V listopadu téhož roku, tedy o 2 měsíce později, jsem najednou ztratila všechny přátele. Tehdy jsem měla spoustu přátel, ale najednou, z ničeho nic, ze dne na den, byli všichni pryč. Nejlepší kamarádka mě odstřihla kvůli svému příteli, bez jediného slova, u ostatních do teď nevím důvod. A tak jsem zůstala úplně sama. Zvrhlo se to v naprostou izolaci. Cca rok jsem nevyšla z pokoje (pokud nepočítám nezbytné - koupelna, toaleta), s vůbec nikým jsem rok neprohodila ani slovo, ani reálně, ani virtuálně. Naprostá izolace. Tehdy to všechno plně začalo. Sociofobie se mnohonásobně zhoršila, přidala se panická, paranoidní, úzkostná a hraniční porucha, bipolární porucha, z čehož vždy převažovala deprese nad mánií, agorafobie a tehdy i halucinace, které jsou při izolaci běžná věc a časem téměř zmizely. Po tom cca roce, během kterého jsem se i sebepoškozovala, přišel první pokus o sebevraždu. Skončila jsem v nemocnici a to bylo od toho listopadu poprvé, co jsem byla mimo svůj byt. Udělali mi výplach žaludku a docházela za mnou psychiatrička, která se později stala velmi dobrou kamarádkou a jen díky ní jsem nikdy neskončila na psychiatrii. Když bylo po všem, začala jsem chodit k odborníkům, psycholog, psychiatr, různé terapie... Dostala jsem 6 diagnóz a uvažovalo se i nad sedmou, tápalo se mezi rozštěpem osobnosti a schizofrenií, ale ani jedno mi diagnostikováno nebylo, protože po roce terapie jsem od všech odborníků odešla. Terapie mi nepomáhala, prášky mě ničili a bylo mi mnohem, mnohem hůř. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám já sama. Začala jsem se vystavovat situacím, které mi kvůli mým nemocím dělaly problémy - telefonování, chození ven, mluvení s lidmi a podobně. Postupem času jsem spoustu věcí začala zvládat mnohem lépe, což mě motivovalo k tomu, abych pokračovala. Pořád z toho nejsem venku, ale už to zvládám.
Během těch posledních 5 let jsem se o sebevraždu pokusila několikrát a po jednom z těchto pokusů jsem na pár měsíců opět skončila u psychiatra. Byla mi diagnostikována další věc a tou byla PTSP, Posttraumatická stresová porucha, která vzniká z traumat, kterým u mě bylo fyzické a psychické týrání v dětství ze strany otce. Ačkoliv mě rodiče krátce po porodu prodali a poté se mě vzdali, v dětství jsem u nich často bývala.
Určitě jsem něco zapomněla zmínit, ale třeba se k tomu někdy v budoucnu ještě dostanu. Pokud byste měli otázky, sem s nimi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka | E-mail | Web | 14. března 2018 v 8:52 | Reagovat

Otázky nemám, spíš moc chápu. Je mi, jako bych četla psaní mé dcery. Jsi ale báječná, už jak čtu tvoje články, nic nevzdávej a už vůbec nemysli na to nejhorší. Přečti můj blog, zamysli se a piš !

2 Káťa panikářka | Web | 20. března 2018 v 10:27 | Reagovat

Páni. Nemám slov. Chápu tě, ačkoliv jsem si prošla jen zlomkem toho, co ty. Držím palce do dalšího boje! Zvládneš to!

3 Sunflower | E-mail | Web | 21. března 2018 v 11:50 | Reagovat

[2]: Vůbec nezáleží na tom, čím si člověk projde, i "jen" ten zlomek mohl být ve skutečnosti těžší než to všechno, co jsem tu vypsala já. Děkuju a drž se. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama